Celé generace lékařů byly vzdělávány v této problematice,
shromažďovaly fakta o této nemoci. Tvořily se teorie, které se
průběžně přehodnocovaly. Bohužel nic se nezměnilo na skutečnosti,
že neznáme příčinu onemocnění. Předpokládá se, že k onemocnění
vede chybná reakce imunitního systému, který pod tíhou spouštěcího
viru nebo bakterie, třeba borelie, je aktivován a začne napadat
obaly nervových vláken v mozku a míše, a to hlavně v bílé hmotě.
Ta obsahuje nervové dráhy, které si můžeme představit jako jemná
vlákna, tvořená z nervových buněk, po nichž jsou přenášeny nervové
vzruchy. Bílá hmota je obalena myelinem, který slouží jako izolační
vrstva a umožňuje rychlý přenos vzruchu po nervových vláknech.
Při této nemoci se na centrálním nervstvu vytvoří rozesetá patologická
místa- tzv. "plaky", hlavně v bílé hmotě. Tato ložiska mohou
mít velikost od 1 mm do několika cm.Dochází k rozpadu myelinového
obalu, proběhne vlastně zánět, který se může zhojit jizvou. V
tom důsledku pak nervové vlákno nemůže kvalitně přenášet informaci
k cílovému orgánu a ten pak špatně funguje. Výše popsaný proces
je dobře znám.A dnes již také víme, že taková ložiska nevznikají
jen v bílé hmotě, ale v menší míře také i ve hmotě šedé. První
projevy RS se objevují nejčastěji již ve věku 20 až 40 let, a
to více u žen. Dnes, díky přesnější vyšetřovací technice, není
vzácností rozpoznání RS již v dětském věku. Začátek klinických
projevů RS není totožný se začátkem vlastního chorobného procesu.
Ten může první klinické příznaky o léta předcházet. V minulosti
se považoval dědičný výskyt za cosi vzácného. Dnes máme k dispozici
čísla svědčící o tom, že dědičná dispozice ke vzniku RS je významným
faktorem.
Pravděpodobnost onemocnění RS se mění v závislosti na rodinném
výskytu takto:
-není-li v rodině nikdo s RS - 1 : 1000
-má-li
matka RS, dítě-děvče - 1:50
-má-li otec RS, dítě -chlapec -1:100
-má-li pokrevní příbuzný RS-1:20 až 1:50
-má-li nejednovaječné
dvojče RS - jako u ostatních sourozenců
-má-li jednovaječné dvojče
RS- 1:3
Průběh je většinou charakteristický s atakami a remisemi a trvalým
zhoršováním. Klinická forma onemocnění může být velmi rozmanitá,
je to logické z toho, co jsem uvedl výše. Zhruba můžeme rozdělit
příznaky vycházející z postižení jednotlivých laloků mozku, mozečku
a míchy. Časté jsou příznaky oční, stejně také poruchy udržení
moči. Mohou se objevovat pocity necitlivosti, mravenčení na rukou
a nohou, různé stupně ztuhnutí či ochrnutí. Nejsou vzácné poruchy
rovnováhy a koordinace pohybů. Pocit celkové únavy, poruchy myšlení,
logického uvažování a paměti, pocit elektrických výbojů v páteři
atd. V diagnostice převzala rozhodující úlohu magnetická rezonance,
neboť umožnila vidět zánětlivá ložiska a sledování jejich dynamiky.
Vyšetření mozkomíšního moku přináší cenné informace, zejména
pak jde o průkaz tzv. oligoklonálních proužků. Dále se zmíním
o vyšetření evokovaných potenciálů (EP)- záznam elektrické aktivity,
která vznikne v mozku jako reakce na přesně definovaný a pevně
časově vázaný podnět na periferii. Vyšetření má prokázat, zda
do mozkové kůry procházejí nerušeně všechny podněty. Když není
známa příčina, nemůže být také známa léčba a opět se zkouší mnoho
prostředků. Léčení RS se za posledních 10-20 let změnilo pouze
v tom smyslu, že se používají jiné formy kortikosteroidů ( methylprednisolon
podávaný ve vysokých dávkách do žíly) a přechází se na tzv. trvalou
imunomodulaci. Asi od roku 1993 byl zaveden interferon beta,
který snižuje zánětlivou aktivitu nemoci, jsou k dispozici asi
4 druhy. Jejich použití je limitováno vysokou cenou při nezbytném
celoživotním podáváním. Své uplatnění nacházejí cytostatika k
likvidaci imunitních buněk, účastnících se zánětu při RS. Přední
světová pracoviště zkouší další a další možnosti a v lékařské
literatuře se vždy nakonec referátu objeví naděje, že to bude
skutečně ten pravý lék.
Jak je zvykem na této web, další částí článku má být pohled
na tuto problematiku z hlediska celostní medicíny. Mám příbuznou,
která je touto nemocí také postižena. Žije sama se synem a byla
zdravotní sestrou. Na dlouhá léta mi zmizela z očí . Když jsem
se dozvěděl o její nemoci, rozhodl jsem se ji navštívit. Uviděl
jsem obézní, oteklou, smutnou, ochrnutou 45 letou paní držící
se na francouzských holích. Neschopnou se o sebe postarat, s
vynechávající pamětí a těžko hledající slova při rozhovoru. Léčena
kortikoidy a cytostatiky, nyní ponechána na udržovací dávce prednisonu.
Obdržela invalidní důchod pro bezmocnost a byla smířena s tím,
že se odebere do ústavu. Několik návštěv jsme rozebírali její
život. Učil jsem ji změnit pohled na její nemoc. Léta pracovala
jako zdravotní sestra a pohybovala se v nemocnici a najednou
zjišťovala, že její problém je o něčem jiném. Naučila se jinak
vařit, vynechala maso, cukr, do jídelníčku zařazovala hlavně
zeleninu. Zvýšila pitný režim, jak jí to stav dovoloval. Provedli
jsme řízenou střevní symbiózu - detoxikaci střeva- Symbi I -
pak Acidophillus s Chlorellou. Zlepšila se stolice, vytvořila
si návyk, aby chodila každé ráno na stolici. Pak začala enzymoterapie
ve vysokých dávkách. Postupně ustupovaly "hormonální" otoky a
ztrácela na váze. Dávku prednisonu jsme postupně snižovali, pomalu,
na tu nejnižší dávku, kterou snesla. Zcela vysadit se dodnes
nedaří. Tělo malou dávku stále potřebuje, její nadledvinková
funkce je po 10 letém podávání prednisonu zcela ochromena. Když
odhodila 10 kg váhy, volněji se jí dýchalo, byla více pohyblivá
a začali jsme s rehabilitací. Vozili ji na Tai - chi a cvičení
s energií. Její život postupně během dvou let nabral zcela jiných
rozměrů. Změnila myšlení, postoj ke svému tělu.
Do ústavu se
jí nechce, dnes to nepotřebuje. Sama si zajde nakoupit, sejde
se schodů, zcela zvládá práci kolem sebe. Mluví plynule. Má
jen jedinou obavu, aby neztratila důchod o bezmocnosti, když
se nyní
již může pohybovat. Ten totiž padá na placení enzymů, které
stále užívá ve vysokých dávkách. Poradil jsem jí, aby její lékař
požádal
revizního lékaře pojišťovny, zda by jí enzymoterapie nebyla
hrazena, když po dvouletém užívání se tak výrazně zlepšil její
zdravotní
stav. Ošetřující lékař i revizní lékař by s tím souhlasili,
ale do kolonky schválení byl potřeba souhlas odborníka- specialisty-
neurologa a ten to nepodepsal se slovy, že enzymoterapie je
neúčinná.
V praxi celostní medicíny se setkávám s RS dost často, vždy
se jedná o člověka s jinou historií, jiným rozsahem postižení.
Nejde
jen o problém toho postiženého člověka. Jde většinou o problém
celé rodiny a troufám si říci i společnosti. RS je zařazována
do kategorie nemocí autoimunitních. To znamená, že obranný
systém nedokáže správně reagovat a svou pozornost soustředí vůči
své
vlastní tkáni. Jde o samodestrukci. Takže lékaři jsou nuceni
podávat léky, které jsou zaměřeny proti vlastnímu obrannému
systému, aby on sám nezničil své vlastní tělo. Proč je obranný
systém
tak poplašený? Je to v důsledku obrovského množství stresů,
které na člověka působí. Člověk je vybaven schopností- adaptovat
se
na tento stres, ale když to trvá dlouho, vyčerpá se. Pak přijde
zdánlivě běžný virus nebo bakterie a nemoc se spustí. Obranný
systém reaguje chaoticky. Jak to dopadá, již víme.Takže skutečně
neznáme příčinu vzniku nemoci - roztroušené sklerózy mozkomíšní?
|
