Volné radikály exogenního i endogenního původu v přírodě lidskou činností stále přibývají a v současné době je často porušována rovnováha mezi nimi a antioxidanty. Převaha volných radikálů nad antioxidanty se nazývá oxidační stres. Volné radikály jsou charakterizovány nepárovými elektrony. V přítomnosti kyslíku se na místo nepárového elektronu okamžitě naváže molekula kyslíku a vzniká peroxylový radikál, který se snaží získat z jiné sloučeniny chybějící elektron, čímž vytváří jiný volný radikál. Tato řetězová reakce je přerušena buď vazbou dvou radikálů na sebe nebo reakcí s antioxidantem. Nejznámější vznik volných radikálů probíhá v dýchacím řetězci, kde oxidací vzdušným kyslíkem vzniká energie a jako vedlejší produkty volné radikály superoxid (O2) a volný hydroxylový radikál (OH.). Za normálních okolností 98-99% energie vzniká cestou přes cytochromový systém a jen 1-2% jednoelektronovou redukcí, tj. přes volné radikály. Ovšem v kritických stavech nemocí může vznikat velká většina energie touto vedlejší cestou. Superoxid je účinkem superoxiddismutázy (SOD) zpracován na peroxid vodíku, který není volným radikálem, ale je neméně škodlivý a proniká přes buněčné membrány a má delší poločas trvání než volné radikály, které mají obvykle poločas v rozmezí 10-5 - 10-9 sek.

Tyto metabolické produkty volných radikálů bývají označovány ROS (reactive oxygen species). K ROS látkám patří např. peroxid vodíku, singletový kyslík, kyselina chlorná aj. Ovšem existují i volné radikály s poločasem delším než den. Peroxid vodíku je v organismu zneškodňován hlavně glutathionperoxidázou (GSHPx), méně katalázou (CAT). Ovšem při nedostatku těchto enzymů a v přítomnosti kovů jako Fe, Ni, Co, Cd, Cu vznikají z peroxidu vodíku 2 volné hydroxylové radikály, které teprve s dalším elektronem dají molekulu vody (Fentonova reakce). Protivníkem volných radikálů jsou antioxidanty. Těch se vytvořilo během historického vývoje veliké množství. Je však si třeba uvědomit, že ne každý antioxidant dokáže odstranit každý volný radikál. Antioxidanty jsou hydrofilní, které jsou hlavně v extracelulární tekutině a lipofilní, rozpustné v tucích, které pronikají buněčnou membránou a mohou tedy účinkovat intracelulárně, i když jejich účinek nastává se zpožděním. Volné radikály, které uniknou antioxidačnímu působení mohou působit lokální, ale i celková poškození. Proto se dnes uznává, že antioxidační terapie musí obsahovat více antioxidantů, aby pokryla celou škálu různých volných radikálů a ROS. Odstraňování volných radikálů pak probíhá často ve vzájemné souhře různých reakcí.

Např. superoxid je odbourán na kyslík vitaminem E, přitom však vzniká radikál vitaminu E, dále vitamin C regeneruje vitamin E za vzniku radikálu vitaminu C a ten je teprve odstraňován redukovaným glutathionem. Ten je zpětně redukován glutathion reduktázou za účasti NADPH. Antioxidanty rozlišujeme na hydrofilní, lipofilní a amfofilní. Podle způsobu účinku rozlišujeme enzymové antioxidanty (SOD, GSHPx aj.) a neenzymové (kyselina močová, vitaminy C, E, b-karoten, bílkoviny, flavonoidy, selen, zinek, některé léky aj.). Výzkumu stále účinnějších antioxidantů se věnují velké týmy. Volné radikály poškozují biomolekuly. Nenasycené mastné kyseliny jsou lipoperoxidovány, při čemž vnikají mj. kancerogenní aldehydy (např. malondialdehyd, 4-hydroxynonenal aj.), hydroperoxidy, lipofusciny aj. Lipoperoxidaci podléhají i bílkoviny, dochází k poškození dusíkatých bazí DNA s možností mutací a kancerogeneze. Glykooxidace vede ktvorbě tzv. AGE látek (advanced glycosylation end-products), vytváří se křížové vazby s bílkovinami, které těžce poškozují jejich funkci. AGE látky vznikají nejvíce u pacientů s diabetem. Lipoperoxidace nastává např. uvolněním Fe2+ superoxidem z jeho sloučenin a dochází k iniciaci, dále propagaci a nakonec terminaci lipoperoxidace. Na druhé straně však organizmus umí využívat volné radikály, např. krvinky bílé řady obsahují hodně volných radikálů, jimiž zabíjí mikroorganismy, kvasinky, parasity, tzv. T-buňky ničí jimi nádorové buňky, osteoklasty remodelují kost, volné radikály umožňují oplodnění vajíčka. Vztahy mezi volnými radikály, cytokiny a aktivovanými lymfocyty jsou složité a nelze je zjednodušit tak, že oxidační stres působí imunodepresi a antioxidační terapie naopak imunostimulaci.

Naopak vzájemné ovlivňování a rovnováha obou soupeřů udržuje žádoucí stav organismu. Volnými radikály uvolňovaná kyselina arachidonová např. z buněčných membrán je zpracovávána volnými radikály na F2- isoprostany, cyklooxygenázou na prostaglandiny, prostacykliny, tromboxany a malondialdehyd. Prostaglandiny rozšiřují cévy, zatímco tromboxany je zužují - vzájemná rovnováha udržuje normální průtok krve cévami. 5-lipoxygenáza pak produkuje leukotrieny, které působí migraci bílých krvinek. Podobně jako tuky jsou peroxidovány bílkoviny. Jako indikátory oxidačního stresu se vyšetřují produkty lipoperoxidace, peroxidace bílkovin, oxidačně poškozené DNA, AGE látky a úbytek antioxidantů. I ve výživě jsou ROS látky a vznikají volné radikály např. enzymatickými a fotochemickými reakcemi, přítomností škodlivin, tepelným zpracováním potravy aj. Z nemocí a stavů, které jsou spolupůsobeny volnými radikály, uvedu alespoň některé: Volné radikály přispívají významně ke vzniku a průběhu diabetu, podporují stárnutí, vznik očních chorob např. šedého zákalu, vznik zánětů, nádorů, řady plicních chorob, kožních chorob, neurodegenerativních chorob (např. Parkinsonova a Alzheimerova choroba), poruch imunity, podporují virové infekce, mají význam u některých intoxikací, podílí se např. na revmatickém zánětu kloubů, spolupůsobí u eklampsie, působí mužskou neplodnost, vznikají v reperfuzní fázi po ischemii, což má význam např. u transplantací nebo infarktu myokardu, volné radikály vznikají po intenzivní námaze např. u sportovců atd.

Alespoň u 2 velmi frekventních onemocnění se pozastavíme: ateroskleróza, kde volné radikály oxidují LDL-cholesterol. Takto pozměněná molekula není rozpoznána receptory na buňkách a tato pro organismus cizorodá látka je odstraňována zvláštními receptory makrofágů. Přitom se kromě cholesterolu do těchto buněk dostává i kalcium, jsou aktivovány proteázy, to vše s volnými radikály makrofágů vytváří pěnovou buňku - základ aterosklerotických změn. Karcinom vzniká rovněž účinkem volných radikálů. Každá buňka člověka je za den napadena asi 10 000 volnými radikály. Pokud není antioxidační ochrana a reparační pochody dostatečně účinné vznikají postupně karcinomem iniciovaná buňky, preneoplastická buňka, neoplastická buňka a nakonec klinický nádor. Protože i v terapii používáme volné radikály k zničení nádorových buněk, jsou antioxidanty velmi vhodné u prevence onemocnění (selen), i v počátečních fázích nemoci, ale u progrese a invazivity nádoru mohou antioxidanty naopak chránit kancerogenní buňky před terapií. Jak je z přehledu nemocí, na kterých se podílí volné radikály, patrno, je mnohem častěji v organismu nedostatek antioxidantů a jejich příjem je velmi důležitý. Rostliny, které rostou na místech s dlouhým slunečním osvitem a v nízké nadmořské výšce s vysokým tlakem kyslíku, jsou více atakovány volnými radikály a proto produkují více antioxidantů na svou obranu.

Ovšem i některé současné rostliny vlivem dlouhé historie vývoje mají vysokou antioxidační kapacitu, ačkoliv v současné době už příliš těmto kritériím neodpovídají. Antioxidační terapie Při terapii je nutné dále uvážit vhodnou dobu podání antioxidantů. Např. podání antioxidantů po transplantaci už neovlivní poškození transplantovaného orgánu. U extracelulárního oxidačního stresu lze s úspěchem podat antioxidanty krátce před nebo během tohoto stavu. Obtížnější je dodávání antioxidantů u intracelulárního oxidačního stresu. K saturaci lipofilními antioxidanty je třeba zahájit terapii různě dlouho před předpokládaným oxidačním stresem. Nejčastěji se saturuje pacient nejméně cca 10 dní předem, ale normalizace některých složek trvá i dlouhé měsíce. Např. chceme-li redukovat oxidaci LDL a tak bránit rozvoji aterosklerózy, musíme počítat s dlouhodobým podáváním antioxidantů. Hladina selenu se u zdravých lidí normalizuje za cca 14 dní, ale glutathionperoxidáza, obsahující selen, někdy až za 18 měsíců. Dalším důležitým faktorem je vhodná dávka antioxidantů. Nedostatečné, ale i nadbytečné podávání antioxidantů může býti škodlivé. Preparáty Finclubu jsou voleny tak, aby doporučené dávkování bylo užitečné, i když v některých případech je nutné se držet při horní hranici doporučené dávky. Kombinace antioxidantů má i ten význam, že jednotlivé složky pomáhají regenerovat spotřebovaná antioxidancia, např. a-tokoferol - kyselina askorbová - glutathion.

Kombinace antioxidantů též může zlepšit jejich vstřebávání ze střeva. Nejlépe se vstřebávají přirozené antioxidanty z ekologických přírodních látek. Na tuto formu je organizmus dlouhým vývojem zvyklý a přirozené produkty obsahují ty nejúčinnější formy antioxidantů. Např. vitamin E se vyskytuje v 8 izomérech, z nichž je nejúčinnější R’,R‘’ ,R’’’ -a-tokoferol. Ten je hlavní složkou v přírodních látkách, zatímco málo účinné izomery jsou významně zastoupeny v syntetických a jiných preparátech. Tedy stejné množství celkového vitaminu E uvedené na přípravku nemusí znamenat stejnou účinnost. U některých antioxidantů je užitečné podávat je ve formě, která se vstřebává postupně a tak se vytváří jejich plynulá zvýšená hladina bez zbytečného velkého kolísání. Oxidační stres vyvolává kompenzační reakci - vyplavení zásob antioxidantů z depot jako jater, tukové tkáně apod. Proto u těžce nemocných pozorujeme paradoxně vyšší antioxidační kapacitu v krvi než u zdravých lidí. Dlouhodobé vyčerpávání zásob antioxidantů však posléze vede ke zhroucení antioxidační schopnosti a k smrti. Stárnutím klesá zásoba antioxidantů u člověka a ten snáze onemocní různými nemocemi z volných radikálů. Tak u mladého jedince je vhodná suplementace antioxidanty jen v určitých případech a stavech (vrcholný sportovní výkon, těžký úraz apod.), u starých lidí pak by antioxidační podpora organismu měla být pravidlem, které prodlouží a zkvalitní život. Preparáty FINCLUBU Finclub vyrábí velké množství preparátů s antioxidačními vlastnostmi. Z nejúčinnějších kombinací je třeba jmenovat: Selesan (multi) - obsahuje směs nejdůležitějších hydrofilních i hydrofobních antioxidantů. Acerola (sweet, xylisweet) - obsahuje hlavně vitamin C a některé bioflavonoidy.

Ginkgosan - extrakt z významného stromu Ginkgo biloba, obsahující množství antioxidantů, nevyskytujících se v žádné jiné rostlině. Glutamax - obsahuje mj. glutathion, nejdůležitější intracelulární antioxidans. Maxihiven - obsahuje minerální antioxidanty. Resvesan - významné antioxidans ze slupek červených hroznů, obsahuje bioflavonoidy, hlavně resveratrol. Ubigold Q-10 - obsahuje koenzym Q-10 a vitamin E. Vitacell - obsahuje směs nejčastěji léčebně užívaných antioxidantů. Zinkosan - obsahuje zinek a vitamin C